Č L Á N E K

Atlantida

Jsme fascinováni představou, že mohla existovat a náhle zmizet grandiózní civilizace. Symbolem této civilizace nebo spíše snu je název Atlantida. Slyšíme-li jej, vzpomeneme si na tajemný ostrov, koupající se v teplých slunečních paprscích, na němž vznikla skvělá, ale efemérní kultura.

Jako první se zmínil o existenci Atlantidy řecký filozof Platon ve 4. století před n. l. Od té doby inspiruje bájný ostrov fantazii a utopie.

Mýtus o Atlantidě založily kolem roku 355 před n. l. dva Platonovy dialogy, Timaios a Kritias. Stejně jako ostatní díla velkého filozofa mají i tyto texty podobu rozhovoru mezi několika osobami : vystupuje tu Platonův učitel Sokrates, pythagorejský filozof Timaios a politik Kritias, o němž se říkalo, že je bez skrupulí. V Timaiovi uvádí Platonův příbuzný Kritias příběh, který mu vyprávěl jeho dědeček a ten jej znal zase od svého otce, jenž jej slyšel od řeckého filozofa Solona. Když byl Solon kolem roku 590 př. n. l. v Egyptě, svěřil se mu jeden kněz v egyptském městě Sais toto: Před 9000 lety existoval ostrov zvaný Atlantida, který "se vynořil z vln Atlantického moře", nacházel se za Heraklovými sloupy (za dnešním Gibraltarem) a "byl širší než Libye a Asie dohromady" (Řekové tím mysleli severní Afriku a Malou Asii). Bylo prý možné přejít ostrov a dostat se na velký kontinent, který se nacházel hned proti němu (Amerika?). Lid obývající tento ostrov měl pozoruhodné dějiny. Králové Atlantidy byli mocní a bohatí a vedeni snahou po expanzi dobyli pobřeží Středozemního moře a zmocnili se zejména Libye a Egypta, zatímco v Evropě se dostali až do Etrurie (západní Itálie). Nakonec však byli zastaveni a poraženi Athéňany - což je jistě připomínkou perských válek (492 - 448 př. n. l.), ve kterých spolu bojovali Řekové a Peršané. Krátce nato došlo k nesmírným zemětřesením a katastrofám a Atlantida zmizela ve vlnách.

"Ó ano, Solone, bývaly doby, ještě před tou velkou potopou, kdy město, jež dnes obývají Athéňané, bylo ze všech ve válce nejlepší (...) V tu dobu bylo ještě možno přejít přes toto moře (Atlantický oceán?). Byl tam ostrov, jenž se nacházel před průlivem, jemuž říkáte Heraklovy sloupy (...) Nuže, na tom ostrově Atlantidě vybudovali králové mocnou říši (...) A ta byla tak mocná, že soustředivši své síly najednou dokázala podrobit si naše i vaše území, jakož i všechny ostatní, kdo přebývají z této strany úžiny. A tehdy právě, Solone, vynikla síla vaší obce v očích všech svým hrdinstvím a svou energií. Neboť nade všemi měla převahu duševní silou i vojenským uměním (...) Ale v pozdějším čase nastala jednou neobyčejná zemětřesení a povodně; přišel jeden osudný den a noc a tu se propadlo u nás všechno mužstvo schopné zbraně do země a právě tak ostrov Atlantis se propadl do moře a zmizel. Proto je až dosud moře na oné straně nepřístupno plavbě a zkoumání, neboť překáží v cestě vysoko k povrchu nakupené bahno, které zanechal klesající ostrov." Volně podle Platona, Kritias

V Kritiovi přináší filozof o Atlantidě více informací. Když bohové stvořili svět, rozdělili si ho mezi sebe, a Poseidon, vládce moří, získal Atlantidu. Z jeho spojení se smrtelnou ženou, Kleito, vzěšli dva synové, z nichž každý dostal dědictvím část ostrova. Starší, Atlas, se stal králem a dostal lepší a větší část ostrova. Ostrov byl velice bohatý a měl vydatné přírodní zdroje, úrodnou půdu a ložiska kovů. Atlantidě vládli mudrci, kteří se snažili o absolutně dokonalé šťestí a metodicky rozdělovali práci. Podle popisu v Kritiovi se Atlantida členila na okrsky. Protínala ji řada vodních kanálů, které se kruhovitě sbíhaly k hlavnímu městu. V jeho středu se tyčila královská rezidence, bývalý příbytek boha moře. Byla to citadela rovněž kruhového tvaru a s průměrem dobře pět kilometrů. Akropoli tvořily soustředné prstence pevniny a moře, vzájemně propojené tunely a mosty. Ukrývala chrámy, paláce a veřejné budovy, ale i závodiště. Nejkrásnější z chrámů byl zasvěcen Poseidonovi. Jeho venkovní fasády byly celé pokryty stříbrem a střechy pláty zlata. Klenby uvnitř byly tvořeny vypracovanou slonovinou a inkrustovány zlatem, stříbrem a orichalkem (dosti tajuplný kov, lze se jen domnívat, že šlo buď o měď nebo o slitinu mědi a zlata). Chrám zdobila řada soch, všechny byly ze zlata. Jedna byla vyšší než všechny ostatní: socha Poseidonova. poseidon "stál na voze taženém šesti okřídlenými koňmi, kteří byli tak velicí, že se jejich figury dotýkaly až klenby budovy". Platonův popis dokládá bohatství a moc Atlantidy. Protože Kritias zůstal nedokončen, víc o tomto ostrově nevíme.

Dnes je Platonův text vykládán jako první utopie: jako alegorie, která měla připomenout upadající slávu athénské říše. Je však ideální město popisované ve filozofově díle pouze vymyšleno, nebo se celá konstrukce opírá o tradici, která by mohla mít historické kořeny? Diskuze o tom není stále ukončena. Zdá se, že již antičtí komentátoři nebylli jednotni. Zatímco Platonův žák Aristoteles ve 4. století př. n. l. tvrdil, že Atlantida je mýtus, jiný Platonův žák zase údajně viděl v Sais hieroglyfy vyprávějící historii Atlantidy. Ve středověku se na Atlantidu prakticky zapoměnlo. Zájem o ostrov se znovu probudil až v období velkých objevů. Někteří autoři se odvážili s Amerikou ztotožnit Platonův ostrov Atlantida. Častěji však filozofové postupovali stejně jako antický autor a rozvíjeli představu o ideálním ostrově. Například roku 1627 sepsal anglický filozof Francis Bacon Novou Atlantidu (Nova Atlantis), což byl svého druhu vědeckofantastický román: plavci, zahnaní větry do dosud neprobádané části oceánu, přistanou u břehů neznámého ostrova, jehož osvícená vláda obyvatelům zajišťuje dokonalé štěstí.

I v současnosti je mýtus o Atlantidě vděčným námětem filozofických utopií a románových fikcí. Tak počátkem 20. století vydal francouzský spisovatel Pierre Benoit román Atlantide, který brzy dosáhl proslulosti. Atlantidu v něm však umístil doprostřed pouště. Vážněji se problémem zabývali archeologové (i Jones :) pozn. Ládis) a námořní specialisté. Pro Řeky Galanopula a Marinata, ale i pro Francouze Cousteaua je Atlantida totožná s ostrovem Santorin, nacházejícím se 110 kilometrů na sever od Kréty. Ostrov je totiž kruhový a v roce 1500 př. n. l. byla Kréta v zenitu své slávy. Měla skvělou minojskou civilizaci a obchodní spojení s celým Středomořím. A navíc byla nepřítelem Athén a byl zde praktikován kult býka podobně jako v Atlantidě. Avšak kolem roku 1470 sopka na Santorinu náhle vybuchla. Erupci doprovázelo mohutné zemětřesení, déšť popela a obrovská mořská vlna vysoká několik desítek metrů. Právě tato vlna asi zaplavila Krétu a zničila krétskou civilizaci. Popletl Platon jedenáct století po katastrofě data a místa? Nebo po zralé úvaze spojil historické události i legendární tradici, aby vytvořil alegorii s morálně politickými cíli? Obě hypotézy jsou pravděpodobné.

Pokud připustíme, že Atlantida skutečně existovala a že nejde jen o čirou bajku s morálně politickým významem, vynoří se problém, problém její přesné lokalizace. Od Ameriky po Skandinávii. Někteří umísťují Atlantidu do Jižní Ameriky, k Mayům, jiní na Helgoland, ostrov v Severním moři při dánských a německých březích nebo na Saharu. A konečně jiní ji ztotožňují s městem Tartessos (bylo v ústí Guadalquiviru ve Španělsku). Azory. Vzhledem k Platonovu textu se tato lokalizace zdá jako nejlogičtější. Přišel s ní již v roce 1882 L. Donnelly. Později rozvinul O. H. Muck argumenty archeologů Kirchera a Schliemanna a podporoval myšlenku, že tehdejší Atlantidou jsou Azorské ostrovy. Vycházel z geografické polohy Azor a z faktu, že jsou v pásmu zlomu zemské kůry a že je na nich mnoho aktivních sopek. Bimini. jiní se však domnívají, že Atlantida byla ve skutečnosti v západní části Atlantického oceánu, poblíž ostrova Bimini v souostroví Baham. V roce 1968 tu byly objeveny podmořské struktury. Začaly výzkumy, vedené M. Valentinem, honorárním konzervátorem muzea v Miami, a D. Rebikoffem, odborníkem na podmořskou fotografii. Byly identifikovány dvě vzájemně kolmé zdi. Protože se Bimini pravidelně nořila do oceánu, datovali oba vědci stavby do období před 8 až 10 000 lety, tedy do doby, kdy archeologové v této oblasti neznají žádný národ, jehož technologie by dovolila něco takového postavit. Jediný problém je ten, že mezi tím byl umělý původ struktur zpochybněn a dnes jsou pokládány spíše za přírodní útvar.

Z knihy Nevyřešené záhady světa

||| stránky aktualizovány 21.5.2005 ||| stránky vytvořeny 17.7.2001 ||| LaDiZ |||